Kdy dieta hraničí se sebetrýzněním?

Mnoho z nás nemá dostatečně pevnou vůli, aby dovedlo vydržet na dietě. Mnoho z nás má ale na druhou stranu vůli tak železnou, že nejen, že dietu zvládne levou zadní, ale dovede si také náležitě ublížit. Je proto nutné vědět, kde máme své limity a za žádnou cenu přes ně nepřekračovat. Hubnutí má co dělat se zdravou životosprávou a s nutností zapřít se tehdy, kdy máme chuť na něco, na co nesmíme ani pomyslet, ale nemá nic co do činění s nezdravým sebetýráním, jako je totální dlouhodobé vyhladovění, zvracení po jídle a podobně. Pojďme si tedy probrat situace, kdy již přestáváme mít svoje hubnutí a redukční dietu ve svých rukou a svých silách.

1) Ve chvíli, kdy jíte jídlo a jediné, na co myslíte, je jeho kalorická hodnota. Znát množství energie, které z potravy získáte, je záslužné a při dietě přímo nutné, ale musí nám to sloužit jen coby orientační bod pro to, kolik dalších takových porcí za den smíme zkonzumovat. Pokud ale nemáme před očima jídlo, ale jen „talíř s kaloriemi“, začínají právě zde tikat alarmující hodiny. Jídlo je jídlo a bez potravy existovat nemůžeme.

2) Ve chvíli, kdy bezprostředně po jídle nabýváme chorobné myšlenky, že musíme jít ihned sportovat, abychom jakýmkoli pohybem právě nabyté kalorie spálili. Jídlo potřebujeme nějaký čas vstřebávat, abychom z něj dovedli získat živiny. Pokud půjdeme hned po jídle sportovat, akorát si zkazíme trávení a možná potravu obratem vyzvracíme. To je zbytečné. Také je třeba si uvědomit, že tělo potřebuje nějaký příjem energie ke své dobré funkčnosti, a že nepotřebuje veškerou energii z těla vydávat právě sportem.

3) Ve chvíli, kdy jsme schopni koukat hodiny a hodiny na vytoužený pokrm, chodit jej okukovat, čichat k němu, sahat na něj, neustále se za ním vracet – a stejně ho nakonec nesníst. To je velká hloupost a velká chyba. Pokud jíme s rozumem, umí si naše tělo normálně říct o to, na co má hlad či chuť. A pokud jste se zrovna celé dny nepřejídali něčím, čím nemáte a toto není jen další „dezert“ v pořadí, prostě si tu věc dejte. Jinak si zničíte nervy a svoje psychické zdraví. A to je nekompromisně důležitější než nějaké deka navíc.

4) Kapitolou samou o sobě je situace, kdy máte tendenci (či to přímo děláte!) chodit po každém pozřeném jídle zvracet. To už je náběh na bulimii či jinou psychickou poruchu, s kterou je třeba pracovat – nejlépe u psychologa nebo jiného doktora, například u výživového poradce. Bulimie je běh na dlouhou trať a stává se bohužel osudnou zejména mladým dívkám, které mají neopodstatněné nutkání a tendence hubnout, ačkoli to jejich zevnějšek vůbec nevyžaduje. Pokud chceme mít zdravý organismus, musíme ho také zdravě vyživovat. Nejen, že tělo o živiny kvůli zvracení připravíme, ale také si přivodíme jiné zdravotní problémy, jako jsou zkažené zuby, pálení žáhy, problémy s pletí a vlasy a podobně.

5) Ve chvíli, kdy neumíte pozřít něco, co spadá do hledáčku „zdravá výživa“. Na kontrolování si toho, co jíte, není nic špatného. Pokud se vám ale dělá špatně jen při pomyšlení, že na nějaké oslavě nebo na návštěvě nedej bože sníte jednu slanou brambůrku nebo budete nuceni ochutnat oslavencův dort, pak je vaše situace již na pováženou. Jednou za čas, zvláště ze společenských důvodů, je třeba udělat výjimku. Něco jiného je nechat se zbytečně zviklat například babičkou či tchyní ke konzumaci dortu, který udělali jen tak pro radost, něco jiného je ale cítit skutečný „fyzický“ blok před tím, kdy máte sníst něco trochu nezdravého v situaci, která si to přímo společensky žádá.

6) Ve chvíli, kdy se dostáváte do hysterických stavů tehdy, kdy nevíte, kolik přesně obsahuje kalorií jídlo, které se chystáte zkonzumovat. Například tehdy, kdy je pro vás nemyslitelná návštěva restaurace, jelikož si nemáte jak spočítat kalorickou hodnotu, nebo tehdy, kdy nepřijmete žádné jídlo od cizí osoby, která vám nevyjmenuje počet ingrediencí a jejich množství, z kterých je pokrm zhotoven. Vám to možná bude připadat jako přirozený požadavek, ale věřte tomu, že většina lidí takto neuvažuje a vaše hysterické „vyšilování“ nedojde pochopení. Je dobré si na dietě počítat kalorie, ale je dobré nešílet z toho. Počítání je vhodné coby zpětná reflexe, ne coby bič na všechno, co se do vašeho těla dostane.

7) Ve chvíli, kdy přesně víte, kolik minut běhání znamená jaká potravina. Nebo například kolik kilometrů chůze znamená decilitr jablečného džusu. Je dobré mít přehled, není dobré mít to jako panické měřítko pro sebe a celé své okolí. Ve chvíli, kdy kolem sebe nevidíte procházet člověka s hamburgrem, ale člověka s hodinou běhání, už není něco v pořádku.

Dalo by se pokračovat dál a dál, ale princip je myslím jasný. Zkrátka nelze přehánět nic – a to ani když se to týká diety. Dieta totiž není jen o těle, ale především i o psychice. A ta je křehká a má tendence padat do extrémů. Proto jí to nedovolte a raději včas hledejte odbornou lékařskou pomoc!